Jak jezdit vlakem
Toto je první ze série šesti krátkých textů zabývajících se čtyřmi dopravními prostředky. Je založen na zápiscích, které jsem měl uschované - zapsaná současnost tedy znamená skutečnou minulost. Mně osobně se celkem líbí, a proto je chci mít zde, kde si je mohu přečíst mnohem pohodlněji.
První díl se tedy zabývá tím, jak se také dá cestovat vlakem. Vytvořen byl na počátku roku 2004 - to jsem zrovna bydlel jednak v Táboře (Horky, ulice Nad Záhybem) a jednak v Praze (Kolej 17. listopadu).
Předposlední (před Vánoci) cesta z Prahy. Abych stihl vlak v 0:47, musím jet autobusem v 0:29 (ze zastávky kousek od koleje). Většinou to bývá těsné, ale ten den mi poprvé ujel. Zkouším doběhnout na nádraží - vždyť je to jen přes půl Prahy. Když přeběhnu most, jsem tak v pětině cesty, je mezi 0:35 a 0:40 a žádná tramvaj ani autobus nejede, vracím se naštvaný na kolej a jedu druhý den.
Jaderná havárie
Včera odpoledne jsem se jel projet na kole - což není nijak zvláštní. Cestou se mi vyskytla díra v duši - to už se stává méně často, ale občas ano (bohužel). Neobvyklé však bylo místo, kde jsem duši vyměňoval - přímo u chladících věží Temelína.
A teď nevím - neměl bych to někomu hlásit? Nevyznáte se někdo a nemůžete mi poradit, jak bych měl postupovat? Moc, moc prosím - nechtěl bych vyprovokovat nějakou válku.
Vlastní havárie se samozřejmě neodehrála na louce (po ní nejezdím), ale na druhé straně silnice hned u plotu.
Jak jezdit na kole
Druhý díl cestovatelského cyklu jsem sice sepsal v roce 2004, ale popsané projížďky se odehrály už o rok dříve - v roce 2003. To jsem na kole ještě moc nejezdil, příslušné události pro mě byly tedy celkem nezvyklé. Od té doby už se mi toho stalo tolik, že bych se upsal. A když nyní dojedu do Milevska, do Mladé Vožice nebo do Soběslavi, říkám si, že jsem už skoro doma (tenkrát jsem to viděl jinak).
Cesta první
Projíždím se někde po okolí Milevska. Je ještě zima, místy je sníh. Já však takové věci, jako je roční a denní doba, moc nesleduji. Stmívá se, jsem v nějakém neznámém lese. A najednou mi praskne duše. Nemám žádnou možnost, jak závadu odstranit. Vedu kolo dál po cestě a doufám, že se časem dostanu z lesa. Po půl hodině, když už je skoro tma, se mi to povede. Dojdu k silnici a tam musím řešit další problém - na jakou stranu se dát? Naštěstí je poblíž sympatická cedule - s nápisem "okres Tábor" (a ještě druhá, na které je "okres Písek"). Chvíli přemýšlím a pak se vydávám na Tábor. V následné vesnici je vsak křižovatka bez nápovědy. Podívám se na obzor, kde je vidět odraz zapadlého slunce, a rozhoduji se pro jeden směr. Bohužel špatně - za chvíli cesta skončí (přesněji - přemění se na lesní cestu). Na druhy pokus už jsem úspěšnější, za chvíli jsem v Opařanech. Pak následuje cesta do Malšic a do Tábora a před půlnocí jsem doma. Velice příjemný výlet!
Připadá mi, že předchozí odstavec nemá žádnou pointu. Tak zkusím alespoň poučení: Když někam jedete na kole, vezměte si sebou lepení. Nebo alespoň mapu. Nebo třeba telefon. A když vůbec nic nemáte, alespoň nejezděte do temného lesa.
Jak jezdit na lyžích 1
Dnešním tématem je již třetí díl série "jak něčím jezdit". Z mnoha svých zimních zážitků jsem zvolil dva - oba "z poslední zimy", tedy z roku 2005 (mezitím sice byly v kalendáři ještě jednou takové měsíce jako leden a únor, ale zima se bohužel nekonala). Dnešní díl je místní, příští se bude odehrávat na Šumavě - výběr je zase spíše náhodný. (Nevyprávěl jsem třeba někomu, jak jsem šel v prosinci v letních botách na Sněžku či jak jsem jindy nedobrovolně strávil v Jablonci celou noc chozením po restauracích s lyžemi v ruce?)
U Tábora
Pokud se projíždím na lyžích na Táborsku, je to většinou na planině mezi Lužnicí a Lužnicí. To asi není zcela přesný popis, možná by bylo lepší říct směrem na Malšice nebo Želeč. Jenže tam nebývají žádné pořádné stopy a tím pádem je to spíše chůze na lyžích. Mně se tento způsob občas líbí, ale běhat na lyžích mě také baví.
Někde jsem však četl, že za Otavanem projeté stopy jsou. Tak jsem tam jednou vyrazil. Ale vybral jsem si zrovna nějaký špatný den. Byla trochu obleva. Navíc jsem začal dost pozdě a než jsem dostal na druhý konec Tábora (vyrážel jsem z Horek), chvíli to trvalo.
Takže u Tábora opravdu nic moc. Teprve když jsem někde za Borotínem začal stoupat, začalo to být zajímavé. To už se však blížil večer. Opravdu lituji, že jsem tuto trasu nevyzkoušel v dřívější čas a za lepšího počasí (od té doby se tam pořádně lyžovat nedalo).
Příbram podruhé
Když jsem zde nedávno psal jak jezdit na kole, měl jsem ze sebe trochu špatný pocit. Připadalo mi, že jsem nějak zlenivěl - uvědomil jsem si, že nyní jsou již mé cyklistické výlety kratší, a to přestože mám lepší kolo.
Rozhodl jsem se tedy zkusit, zda se s novým kolem dá v rozumném čase dojet až do Příbrami. A to i mým tempem - já sice jezdím delší dobu v kuse, ale zato relativně pomalu. Jakmile začalo léto (vstávám dost pozdě, a tak potřebuji delší dny), vyrazil jsem. A zaznamenával jsem si, kdy a kde jsem byl.
Ráno mě lehce překvapilo, že se mezi běžnými zprávami objevila předpověď počasí (viz následující citát), to se obyčejně nestává. Ale takovou drobností se já přece odradit nenechám.
Přes Česko se dnes přežene silný vítr, varují meteorologové. V nárazech dosáhne 90 kilometrů v hodině, na hřebenech hor až 110. Vyhne se jen jihovýchodní Moravě. Odborníci doporučují zabezpečit okna a řidičům v poryvech větru snížit rychlost.
11:50 - Kolo je už připravené za dveřmi. Pro zaznamenání času je zde však jedna fotka z okna. (Údaje jsou ve středoevropském letním čase, vše je z 26. června 2007.)
Jak jezdit na lyžích 2
Jak už jsem psal minule, čtvrtý díl cestovatelské série (a druhý lyžařský) se konal na Šumavě. Není asi moc zábavný (možná právě proto jsem ho odkládal), beru ho spíše jako své zápisky. Jsou zde tudíž jména, které toho většině lidí moc říkat nebudou. Ale pár zajímavých vět snad najde každý.
Pamatuji si, že jsem nevstával zrovna brzy. To bývá v zimě trochu problém. Jinak totiž celková ujetá vzdálenost příliš velká nebyla. Ale když vyrazíte v poledne, je to znát.
Vše se odehrálo v sobotu. Na hory jsme však přijeli už v pátek, kdy jsem se jel projet. A to jen krátce, přesto jsem něco stihl - ztratit telefon. Naštěstí ho někdo (Dušan Vácha, který podle emailové adresy pracuje v Českém hydrometerologickém ústavu) našel a poslal mi ho (tímto mu děkuji). Stálo ho to dvacet korun, což nejspíše převyšovalo hodnotu zásilky. Já jsem si však mohl koupit nový se slevou až v květnu a tak se mi tato pomoc celkem hodila.
Ve dne a bez hladu
Vyrážel jsem z Nového Světa (ještě jednou se omlouvám za jména, ale já už si je téměř nepamatoval v době, když jsem toto poprvé psal a opravdu je chci mít poznamenané) směrem na Borovou Ladu a pak na Nové Hutě. Kdybyste před sebou měli otevřenou mapu (jako že nemáte), tak byste viděli, že to byla trochu hloupá cesta - Nový Svět je přibližně na půl cesty mezi těmito dvěma dalšími vesnicemi. Jenže smysl to dávalo, protože jsem se snažil najít telefon a sledoval jsem závěr včerejší večerní (nebo spíš noční) trasy. Nenašel jsem.
Jak jezdit na lodi
V tomto pátém cestovatelském díle se zabývám cestováním s využitím lodi. Omezím se jen na jednu řeku. V Česku je totiž mnoho pěkných řek, ale Lužnice je stejně ze všech nejhezčí. A další restrikce je na poslední roky. Důvodem je moje paměť - poprvé jsem Lužnici jel v létě 1983 (tedy ve dvou letech), ale z této cesty (stejně jako z mnoha následujících) si toho moc nepamatuji.
Opět nechápu, proč toto vlastně píšu - vtipné to moc není. Asi mě to baví.
Jak se neshledávat
Jednou jsme měli sraz v určitý čas na táborském vlakovém nádraží. Já jsem tam přijel, ale vlak už byl pryč. Bylo to ještě v době předmobilní (1998?). Nakonec jsme se však domluvili, že přijedu pozdějším vlakem. Čekal na mě jenom můj háček. Dorazil jsem tedy o pár hodin později a se zpožděním jsme vyjeli. Byla trochu výhoda, že jsme byli dva kluci (zbylé dvě lodi byly smíšené), tak jsme byli trochu rychlejší. Dohonili jsme je kousek před kempem.
Jak jezdit vlakem - dodatek
Šestý díl cestovatelského cyklu se týká zase vlaku - já zase tolik různých dopravních prostředků nevyužívám.
Hledání v nejoblíbenějším vlaku
Asi už jsem se zmiňoval, že nejraději jezdím vlakem odjíždějícím z Prahy mírně po půlnoci. A když jsem tam ještě jezdil na více dní, tak jsem často tím samým jel i z Tábora - tedy asi v půl jedenácté. (Aktuální poznámka - nedávno ho dokonce nazvali Jordán, asi aby mi byl ještě více sympatický.)
Já v něm jezdím hlavně proto, že se mi zdá škoda ztrácet čas ve vlaku přes den. A také se mi líbí, že jsem téměř vždy v kupé sám. Ne úplně vždy, občas se tam vyskytují různí jedinci (klukovi se třeba nejspíše stane jen málokdy, aby mu někdo nabízel peníze), ale většinou je to v pohodě. Tedy pokud nejste příliš alergičtí na policajty, ty tam jsou téměř vždy.