Jak jezdit vlakem - dodatek

Šestý díl cestovatelského cyklu se týká zase vlaku - já zase tolik různých dopravních prostředků nevyužívám.

Hledání v nejoblíbenějším vlaku

Asi už jsem se zmiňoval, že nejraději jezdím vlakem odjíždějícím z Prahy mírně po půlnoci. A když jsem tam ještě jezdil na více dní, tak jsem často tím samým jel i z Tábora - tedy asi v půl jedenácté. (Aktuální poznámka - nedávno ho dokonce nazvali Jordán, asi aby mi byl ještě více sympatický.)

Já v něm jezdím hlavně proto, že se mi zdá škoda ztrácet čas ve vlaku přes den. A také se mi líbí, že jsem téměř vždy v kupé sám. Ne úplně vždy, občas se tam vyskytují různí jedinci (klukovi se třeba nejspíše stane jen málokdy, aby mu někdo nabízel peníze), ale většinou je to v pohodě. Tedy pokud nejste příliš alergičtí na policajty, ty tam jsou téměř vždy.

Já chci však psát o tom, jak jsem jednou okolo půlnoci dojel do Prahy. Dobíhám na metro a napadá mě, jestli mám průkazku. Zdá se mi, že ne. To by nevadilo tak moc, kdyby to neznamenalo, že nemám vůbec žádný doklad a že jsem rovněž bez peněz.

Dobíhám tedy rychle znovu k vlaku (mám strach, aby neodjel zpět do Tábora) a snažím se hledat. Ale nikde nic. Už jsem zoufalý. Naštěstí je poblíž průvodčí a ptá se mě, jestli něco nehledám. To mě samozřejmě zaskočí - vždycky mě znervózní, když mi někdo cizí něco říká. Ale nakonec jsme se nějak domluvili a svoje doklady jsem získal zpět.

Jindy to bylo ještě těsnější. Přijedu takhle ve dvě hodiny do Tábora. Vlastně možná spíše po druhé, vlak dříve vyjížděl z Prahy asi o půl hodiny později. Projdu halou a přemýšlím, jestli mám vše. Zjišťuji, že mi chybí ta samá věc jako o něco dříve v Praze. Běžím do vlaku, hledám a nacházím.

Hledání neúspěšné, přesto celkově pozitivní

Zde musím začít trochu zeširoka, protože je potřeba určitý fakt, který nemusí každý znát. Takže ona existuje hra, která se jmenuje hokej (tedy to možná bylo příliš zeširoka - při mých schopnostech může být prakticky každý v této hře lepší než já.) Důležité je, že obvykle většina nejlepších hráčů hraje v USA a v Kanadě.

Ale jeden rok to neplatilo. Nějak se nemohli dohodnout o penězích, a tak většina nejlepších českých hokejistů hrála v Česku. Ne všichni však byli v nejvyšší lize. Jeden z týmů, kterému fandím (České Budějovice), o rok dříve pěkně hloupě spadl do druhé nejvyšší soutěže. A přestože měl takové hráče, se kterými by v nejvyšší lize skončil hodně dobře, musel jenom bojovat o postup.

Celý rok tedy vyhrával a pak byla prolínací soutěž (hrál proti sobě jeden tým z vyšší a jeden z nižší soutěže). Já jsem se na tento zápas chtěl jet podívat. Jeden kamarád mi sehnal lístek, a tak jsem se na třetí zápas díval osobně.

A kde je hledání? Systém byl takový, že se první dva zápasy hráli v Jihlavě, další dva v Budějicích, pak jeden v Jihlavě, jeden v Budějicích a případně poslední v Jihlavě. Tedy prakticky se skončilo, když někdo (Jihlava to nebyla) vyhrál čtyři zápasy.

Problém byl, že na dvojzápas se prodával jen jeden lístek. Takže já jsem první den přišel před stadión, setkal se tam s ostatními, získal jsem lístek, podíval se na zápas. A protože se prodlužovalo, jel jsem téměř hned po zápase domů.

Druhý den vyrážím z domova. Napadá mě, že si raději zkontroluji, jestli mám lístek. Zjišťuji, že ne. Vše prohledám a nakonec volám, že nepřijedu. Pokouším se analyzovat včerejšek a docházím k názoru, že mi musel vypadnout na nádraží nebo ve vlaku.

Moje peněženka má totiž tu nevýhodu, že je děravá. Už si hodně dlouho říkám, že bych si měl koupit novou. Už jsem dokonce jednou vyrazil, ale nepodařilo se mi najít nějaký obchod, který by byl typu samoobsluha. A tak odhodlaný, abych někam přišel a hned se začal bavit s prodavačkou, jsem ten den nějak nebyl. Asi jsem fakt hrozný. Kdo ví, co zase ztratím. (Aktuální poznámka - toto bylo napsáno už před nějakou dobou, právě teď zmíněný problém s peněženkou nemám.)

A co znamená nadpis? Ten se vztahuje k faktu, že jsem viděl nejlepší zápas celé série - napínavý a s vítězstvím správného týmu. Ty další dva byli už úplně jednoznačné, takže mě ztráta nemusela mrzet tak strašně moc.

Hledání s překvapením

Jedu takhle jednou do Prahy, večer se vracím. Myslím si, že mám vše a časem jdu spát.

Druhý den nemůžu najít telefon. Nevím, jak v takové situaci reagujete vy, ale já si od někoho zavolám. Ale ona to zvedla nějaká malá holka. To mě celkem překvapilo. Asi jsem zavěsil, každopádně jsem se nic nedozvěděl. Podruhé už telefon nikdo nezvedal.

Nakonec mi došlo, že telefon zůstal ve vlaku. Nemuselo by mi to tolik vadit, protože byla sobota a v pondělí jsem si mohl koupit nový telefon téměř zadarmo (díky smlouvě s operátorem). Jenže já jsem ztratil a našel ten samý mobil asi o dva měsíce dříve. A v obou případech jsem si zablokoval simku, což se smělo bezplatně jen jednou za rok.

S telefony je prostě potíž. Faktury mi tvrdí, že první jsem si koupil 2. května 2003. Tento byl teprve druhý, koupený 3. května 2005. Jenže v současné době mám už šestý (z 30. září 2008) a šťastnou sedmou kartu - vždy kvůli ztrátě či zničení. Jak to jiní lidé s telefony dělají?