Jak jezdit na lyžích 2

Jak už jsem psal minule, čtvrtý díl cestovatelské série (a druhý lyžařský) se konal na Šumavě. Není asi moc zábavný (možná právě proto jsem ho odkládal), beru ho spíše jako své zápisky. Jsou zde tudíž jména, které toho většině lidí moc říkat nebudou. Ale pár zajímavých vět snad najde každý.

Pamatuji si, že jsem nevstával zrovna brzy. To bývá v zimě trochu problém. Jinak totiž celková ujetá vzdálenost příliš velká nebyla. Ale když vyrazíte v poledne, je to znát.

Vše se odehrálo v sobotu. Na hory jsme však přijeli už v pátek, kdy jsem se jel projet. A to jen krátce, přesto jsem něco stihl - ztratit telefon. Naštěstí ho někdo (Dušan Vácha, který podle emailové adresy pracuje v Českém hydrometerologickém ústavu) našel a poslal mi ho (tímto mu děkuji). Stálo ho to dvacet korun, což nejspíše převyšovalo hodnotu zásilky. Já jsem si však mohl koupit nový se slevou až v květnu a tak se mi tato pomoc celkem hodila.

Ve dne a bez hladu

Vyrážel jsem z Nového Světa (ještě jednou se omlouvám za jména, ale já už si je téměř nepamatoval v době, když jsem toto poprvé psal a opravdu je chci mít poznamenané) směrem na Borovou Ladu a pak na Nové Hutě. Kdybyste před sebou měli otevřenou mapu (jako že nemáte), tak byste viděli, že to byla trochu hloupá cesta - Nový Svět je přibližně na půl cesty mezi těmito dvěma dalšími vesnicemi. Jenže smysl to dávalo, protože jsem se snažil najít telefon a sledoval jsem závěr včerejší večerní (nebo spíš noční) trasy. Nenašel jsem.

Dále jen rychle další jména - Pláně, Zadov, Zlatá Studna, Zhůří, Horská Kvilda, podél Hamerského potoka k Vydře, podél Vydry k Čenkově Pile. Krásná cesta, krásné lyžovaní, ale nic co bych zde mohl zaznamenat. Jen možná to, že na konci jsem jel stále z kopce a tak mi byla celkem zima. Když se hýbete, tak se totiž zahřejete - jezdím tedy v tričku, roláku a slabé bundě (občas i v létě bývám oblečen tepleji). Jenže taková cesta po proudu potoka moc aktivity nevyžaduje. A přes den bylo pět pod nulou (ideální teplota), v noci tak mínus patnáct.

Závod do vrchu

Tak a teď jsem na nejnižším místě trasy, na pravém břehu Vydry (nevím, jestli ji znáte, ale právě v Čenkově Pile se stéká s další říčkou a vzniklý tok se nazývá Otava). Rozhodl jsem se přejít na druhý břeh, vyšplhat se do stráně a dostat se do Srní, což je vesnice vzdálená od Vydry přibližně stejně daleko jako vysoko (dobře, přeháním, ale převýšení je tam skutečně velké).

Nejrozumnější by asi bylo sundat lyže, přejít přes most a pokračovat pěšky po silnici až nahoru. Žádná stopa tam totiž nebyla. Jenže vázání mých lyží má jednu nevýhodu - zamrzá. Tím chci říct, že když na nich jedu příliš dlouho, nejdou sundat.

Takže jsem čápovským stylem (našlapovat zvysoka, abych nepoškodil skluznici) přešel most. Pak jsem na druhé straně uviděl v lese volný pruh - vedly tam totiž elektrické dráty. Řekl jsem si - je to sice přímo do svahu, ale zase je vzdálenost krátká (jsou tam podobné stráně jako u Lužnice). Proč se tedy nevydat přímo do kopce?

Zvládl jsem to tak do poloviny. Pak jsem po různých stezkách šikmo kličkoval mezi stromy až jsem se dostal nahoru. Celé to trvalo asi tak dvakrát dlouho než pěšky. Ale na druhou stranu to bylo namáhavější.

Noc či únava?

Objel jsem tedy Srní a jel jsem podél Vchynicko-Tetického kanálu směrem na Modravu. A tento úsek mi připadal strašně dlouhý. Slunce bylo už hodně nízko nad obzorem a měl jsem dost velký hlad. Nikde jsem předtím nezastavoval a nevěděl jsem, jestli budu moci zastavit někde dál. Jednak se s lyžemi na nohou chodí do hospody těžko a také jsem byl strašně daleko od domova. Měl jsem zajímavé dilema - zastavit se a pak se v noci ztratit. Nebo se nezastavit a nedojet kvůli přílišné únavě.

Když jsem se dostal do Modravy, cítil jsem se tak hrozně, že jsem žádné dilema neřešil, před hospodou jsem si sundal boty (boty byly spojené s lyžemi) a v ponožkách vešel do hospody. Tam jsem si něco koupil a za nějaký čas jsem zase vyrazil. To už slunce zapadlo.

Další cesta vedla na Černou horu. Musíte uznat, že už podle jména zní na noční výlet sympaticky. Mělo to jednu výhodu - bylo to pořád nahoru, takže mi nebyla zima. A zrovna když jsem jel do největšího kopce, tak se do mě dostala energie z večeře (technicky vzato spíš z oběda - tyto nuance moc nezvládám). Horší to pak bylo dolů na Prameny Vltavy. V té době byla už tma a zima. A zkoušeli jste někdy jet v noci potmě z kopce? (Třeba na kole? Doporučuji kopec u Záluží směrem na Vožici - tam jsem po půlnoci jezdíval celkem často a je to opravdu zajímavé.)

Dezorientační smysl je základ

K Pramenům Vltavy jsem dojel a vyrazil jsem na další cestu. Chtěl jsem se dostat na Bučinu a pak nějak do Borové Lady. Poslední jméno už jednou zaznělo, což znamená, že bych byl skoro doma. Jenže místo na Bučinu jsem dorazil na nějakou křižovatku, která vypadala záhadně. Já jsem mezi Borovou Ladou a Bučinou jezdil celkem dost - jenže bylo to těsně po revoluci a od té doby se hodně věcí změnilo.

Nakonec jsem se pro jeden směr rozhodl a doufal jsem, že nevede do Německa. Jel jsem velice dlouho dolů a protože teplota klesala někam k deseti stupňům, bylo to už dost nepříjemné. Pak jsem ještě dorazil na nějakou silnici - na místě, které mi vůbec nic neříkalo (neupozorňoval jsem na to, ale dalo se asi rozpoznat, že jsem mapu neměl). Zase jsem zvolil směr spíše vylučovací metodou a modlil jsem se, abych jel správně. Za chvíli se naštěstí objevila křižovatka s cedulkou, na které bylo napsáno Borová Lada.

Další cesta byla trochu lepší, i když spíše jen psychicky. Jinak si totiž pamatuji, že jsem párkrát do něčeho narazil (byla tma a se zamrzajícími končetinami se jede trochu hůře). Bylo opravdu příjemné uvidět před sebou vesnici a poznat, že se jedná o Borovou Ladu.

Na kraji obce končila stopa. A silnice byla posypaná. Jak se tedy s mým vybavením dostat dál? Bylo to jednoduché. Stačilo si sundat boty a v ponožkách jít do hospody. Tedy šel jsem jen chvilku, pak mi cesta začala připadat studená a raději jsem běžel. Naštěstí to bylo jen pár set metrů a bez diváků (v půl deváté se tam moc lidi neprocházelo).

V hospodě jsem opřel lyže o zeď (což trochu naštvalo obsluhu, ale nakonec jsme se nějak domluvili) a čekal na rozmrznutí. Ráno jsem si dal do kapsy dvoustovku, takže na druhé zastávce už moc velké výdaje být nemohly. Ale já nejsem náročný - hlavně být v teple. Asi za hodinu lyže rozmrzly. Do Nového Světa už jsem šel raději pěšky. O desáté jsem byl na pokoji. Není to lyžování krásné?

Závěrečné zhodnocení

Tedy bylo by ještě hezčí, kdyby i jiní lidé brali věci tak jak jsou. Jenže já jsem tam jel s rodiči - což je o nervy a tedy dost málo časté. Jejich velice nepříjemně podaná výtka: V šest se stmívá a ty dorazíš až v deset. Kdybychom se dostali na chatu dřív než v devět, byli bychom fakt hodně nervozní a už bychom někoho volali. Tedy možná kdybych jim řekl, ze jsem ztratil telefon (a proto se mi nemohli dovolat), brali by to jinak, jenže s tím jsem se samozřejmě nesvěřil.

Ale já jsem byl strašně spokojený, že jsem si po dlouhé době užil Šumavu. Mám ji totiž hrozné moc rád. Existuje možná spousta hezkých hor (a hezkých měst a hezkých řek), ale Šumava se mi líbí ze všech hor nejvíc (a Tábor ze všech měst a Lužnice ze všech řek). Objektivní hodnocení by byla možná odlišná, jenže zmíněná místa jsou určitým způsobem jiná a lepší. Rozdíl neumím popsat, ale existuje.

A do dalších množin se raději pouštět nebudu - ještě byste o mně mohli něco dozvědět.