Jak jezdit na lyžích 1

Dnešním tématem je již třetí díl série "jak něčím jezdit". Z mnoha svých zimních zážitků jsem zvolil dva - oba "z poslední zimy", tedy z roku 2005 (mezitím sice byly v kalendáři ještě jednou takové měsíce jako leden a únor, ale zima se bohužel nekonala). Dnešní díl je místní, příští se bude odehrávat na Šumavě - výběr je zase spíše náhodný. (Nevyprávěl jsem třeba někomu, jak jsem šel v prosinci v letních botách na Sněžku či jak jsem jindy nedobrovolně strávil v Jablonci celou noc chozením po restauracích s lyžemi v ruce?)

U Tábora

Pokud se projíždím na lyžích na Táborsku, je to většinou na planině mezi Lužnicí a Lužnicí. To asi není zcela přesný popis, možná by bylo lepší říct směrem na Malšice nebo Želeč. Jenže tam nebývají žádné pořádné stopy a tím pádem je to spíše chůze na lyžích. Mně se tento způsob občas líbí, ale běhat na lyžích mě také baví.

Někde jsem však četl, že za Otavanem projeté stopy jsou. Tak jsem tam jednou vyrazil. Ale vybral jsem si zrovna nějaký špatný den. Byla trochu obleva. Navíc jsem začal dost pozdě a než jsem dostal na druhý konec Tábora (vyrážel jsem z Horek), chvíli to trvalo.

Takže u Tábora opravdu nic moc. Teprve když jsem někde za Borotínem začal stoupat, začalo to být zajímavé. To už se však blížil večer. Opravdu lituji, že jsem tuto trasu nevyzkoušel v dřívější čas a za lepšího počasí (od té doby se tam pořádně lyžovat nedalo).

Jenže moje výlety dost často začínají být zábavné až když se začne blížit večer. Do té doby mám trochu zvláštní přístup. Já v zásadě jezdím nerad s jinými lidmi - oni se pořád někam chtějí dostat, navštívit nějaké místo, na kole si dokonce někteří měří, kolik ujeli. Já si trasu většinou vybírám podle toho, jakou mám náladu, když dojedu na křižovatku (cesta není prostředek, ale cíl). Další problém je, že moc neřeším, jak se dostanu domů. Říkám si, že to nějak dopadne. A ono to většinou opravdu nějak dopadne.

Za Jistebnicí

Celkem jsem se rozepsal a přitom jsem ještě nikam nedojel. Takže jsem byl nahoře někde za Jistebnicí, užíval jsem si větší zimy a tedy lepších stop. A řekl jsem si, že je hloupost vracet se domů na lyžích, když tam dole lyžovaní za nic nestojí.

Raději jsem bloudil neznámo kde (mapu jsem si nevzal). Jednu dobu se mi zdálo, že jsem moc na západě a že tam asi železniční trasu Praha - Tábor nenajdu. Tak jsem se obrátil (přestože jsem jel po moc hezké cestě) a naštěstí jsem za nějakou dobu narazil na známou vesnici - Cunkov (přes něj dost často jezdím na kole).

Ten jsem objel a dostal jsem se na sjezdovku. To mě celkem překvapilo, nevěděl jsem, že tam nějaká je. Ale především se mi líbil výhled na ono údolí, do kterého jednou ročně chodí tolik lidí (asi vědí proč). A byl mnohem lepší, než ty, na které jsem zvyklý (tedy byl by, kdyby se už nezačínalo stmívat a nebylo pod mrakem).

Chvíli jsem si říkal, že bych mohl pokračovat ještě dále na sever, ale pak jsem podlehl denní době a vydal jsem se na východ. Za chvíli jsem dorazil na nějakou silnici. A protože se tam už nedalo jet (a začínala být tma), sundal jsem si lyže a šel jsem pěšky. Konec lyžovaní, začátek zábavy.

Směrem k trati

Celkem úspěšně jsem vyřešil problém, na jakou stranu se vydat, a za chvíli jsem došel do nějaké vesnice. Jak se vlastně jmenovala? V každém případě později následovaly Jetřichovice. Tam byla křižovatka. Naštěstí jsem ji poznal a dokonce jsem si vzpomněl, jaká cesta vede do Jistebnice a jaká do Selce. A protože ani do jednoho z těchto dvou míst jsem jít nechtěl, vybral jsem si třetí možnost. Jak je ta vylučovací metoda jednoduchá.

Za chvíli jsem došel na další křižovatku. Teď se dívám, že se jmenuje na Františku. Ale ten večer jsem to nevěděl. Nebo možná ano, protože na ní byla mapa. A také lampa (jinak bych toho moc neviděl).

Popis aktuální situace: je tak půl sedmé, je mi zima, mám hlad, Nevím pořádně kde jsem, nevím jak se dostanu domů, prostě pohoda. Přes den nebylo vidět slunce, večer hvězdy, orientace tedy dost omezená. Na křižovatce jsou dvě možnosti - Sedlec a Borotín. A ani jedna se mi nelíbí. Jenže na oné mapě je ještě malá cesta do nějaké vesnice a pak pěšina do Červeného Újezdu. Říkám si - ty lidi přece musí chodit na vlak. A to i teď, když je hodně sněhu. A tak hezky za tmy vyrážím do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl.

Za chvíli jsem v Božetíně (název jsem si našel teď, tenkrát jsem si ho nepamatoval a za chvíli ho zase zapomenu) a hledám další trasu. A na druhý pokus mi to vychází. Je tam sice trochu víc sněhu, ale i tak přežívám a docházím zase do nějaké vesnice (podle mapy to jsou Záběhlice).

Správné rozhodnutí

Tam však silnice vede mírně šikmo. Nevím, kam jít. Tak něco risknu. Asi za sto metrů si to rozmyslím. Naštěstí - když se teď dívám, kam vede, pravděpodobně bych došel do Selce a odtamtud do Heřmaniček. To mi vychází na návrat půlnočním vlakem (0:22 z Prahy).

Tak a konečně v Červeném Újezdě! Dojdu na zastávku a chci se podívat, kdy mi jede vlak. Jenže na ní to vypadá dost dezolátně a žádný jízdní řád nenacházím.

Naštěstí mám v mobilu uložené vzorové SMS na získávání informací o spojeních. Jednu si upravím na potřebný tvar a začnu zjišťovat, kdy mi to jede. (To jsem sice mohl udělat už dřív, ale neudělal.) Odpověď je - vyberte si jeden ze tří Červených Újezdu. Problém je, že ani jeden není ten můj.

Ještě jednou se podívám na ceduli s názvem stanice - a on je to Červený Újezd u Votic! Zamrzajícími prsty dopíšu chybějící slova a odešlu. Odpověď - takové místo neexistuje. To už jsem opravdu zoufalý. Naštěstí mě napadne ještě jednou si přečíst SMS. A on je tam cerveny-ujezd-votic. Chybí "u"! Posledními zbytky citu v prstech doplňuji potřebná písmenka a zprávu odesílám.

Odpověď - vlak jede až za hodinu. Další šok - jede přes Votice. Chvíli přemýšlím, jestli nejsem nějak dezorientovaný (to se mi stává celkem často), ale pak si pořádně přečtu zprávu a vidím, že je tam něco jako (časy tipuji): Červený Újezd u Votic - Votice: 21:00 - 21:15, Votice - Tábor: 22:00 - 22:30.

Zpět v civilizaci

Řeknu si, že za hodinu bych asi zmrzl. Rozhodnu se vrátit se do vesnice a hledat hospodu. A je tam! Jsem rád, že jsem konečné v teple a že můžu udělat něco s hladem (je okolo osmi hodin a já jsem naposledy něco jedl a pil před jedenáctou).

Také sleduji atmosféru. Já bych to tam nazval "pravá vesnická hospoda" - tedy ne hospoda na vesnici pro turisty, ale hospoda, která žije z místních obyvatel. Moc často se do takové nedostanu, přesto jsou mi občas sympatické.

Někteří z vás by se možná začali s někým bavit, ale já raději pozoruji. Třeba jak u jednoho stolu hrají čtyřkový mariáš nebo jak se dva místní obyvatelé málem porvou. Prostě příjemné místo.

Okolo deváté vyrážím na vlak. Mám trochu strach, jestli moje studentská karta Tábor - Praha platí i pro trasu Červený Újezd - Votice - Tábor. Nechce se mi platit x-krát tolik (z Prahy to tenkrát stálo 56 korun se slevou a 130 korun v plné ceně). Nevím, jestli jsem na nižší cenu nárok měl nebo jestli mi ji průvodci dal, když viděl moje ohnuté hůlky, děravé rukavice a roztrhanou bundu, ale jel jsem skoro zadarmo.

Když dojíždím do Votic, zbývá mi ještě přes půl hodiny na další vlak. Naštěstí nalézám další hospodu - hned u nádraží. Takže tam jdu. Opírám si lyže o dveře a sedám si k druhému stolu od dveří.

Číslo stolu není uvedeno bezdůvodně. Za chvíli si ke mně přisedne nějaký starší chlápek, který seděl hned u dveří, a říká mi, že mám špatně namazáno. Mám prý vosk na teplé počasí a ona je přitom dost zima. Snažím se mu vysvětlit, že Tábor je níž než Votice a že jsem nevyrážel večer ale chvíli po poledni, moc to však nebere.

Říká mi, jak on lyžoval, a také jaký je sběratel (prý kdybych měl starý nůž, mám ho přinést do té hospody a dostanu nějaké peníze) a spousty dalších věcí. Tedy nevím, jestli to nezní, jako že mě nudil - to určitě ne, v zásadě byl dost zábavný.

Vlakem domů

Blíží se odjezd vlaku, loučím se a jdu si koupit lístek. Můj požadavek (do Tábora se studentskou kartou) onoho člověka (jak se říká osobě, která na nádraží prodává lístky?) trochu zaskočí. Možná to bylo tím, že tam neměli počítač, ale nějaký podivný přistroj podobný psacímu stroji. Chvíli s ním zápasí, když však přijíždí vlak, raději jdu.

Ve vlaku už průvodčí samozřejmě nepřichází. Takže nejasnosti s cenou dopravy zůstávají nevyřešeny. Jak to asi mělo správně být?

Co dál? Nic dalšího zajímavého se mi nestalo. Domů jsem se dostal před půlnocí a to je hlavní (také to vždycky nevyjde). A Šumava bude následovat příště.