Jak jezdit na lodi

V tomto pátém cestovatelském díle se zabývám cestováním s využitím lodi. Omezím se jen na jednu řeku. V Česku je totiž mnoho pěkných řek, ale Lužnice je stejně ze všech nejhezčí. A další restrikce je na poslední roky. Důvodem je moje paměť - poprvé jsem Lužnici jel v létě 1983 (tedy ve dvou letech), ale z této cesty (stejně jako z mnoha následujících) si toho moc nepamatuji.

Opět nechápu, proč toto vlastně píšu - vtipné to moc není. Asi mě to baví.

Jak se neshledávat

Jednou jsme měli sraz v určitý čas na táborském vlakovém nádraží. Já jsem tam přijel, ale vlak už byl pryč. Bylo to ještě v době předmobilní (1998?). Nakonec jsme se však domluvili, že přijedu pozdějším vlakem. Čekal na mě jenom můj háček. Dorazil jsem tedy o pár hodin později a se zpožděním jsme vyjeli. Byla trochu výhoda, že jsme byli dva kluci (zbylé dvě lodi byly smíšené), tak jsme byli trochu rychlejší. Dohonili jsme je kousek před kempem.

Druhý den cesta začala lépe. Vyrazili jsme všichni společně. Jenže pak jsme špatně zahnuli. Možná se ptáte, jak je to na řece možné. Zkusím situaci nakreslit:

         xxx
         xxx
        xxxx
       xxxx
     xxxoo
   xxx   oo
 xxx     oo
xx       oo
xxx      oo
  xx     oo
   xxx          pp
     xxxxxx
         xxxx
          xxxx
          xxxx

Řeka tekla od konce stránky směrem k jejímu začátku. A to po x-kách. Když by byla velká voda, tak by vymílala levou stranu stránky. Aby se tomu zabránilo (já tedy nemám rád, když se takhle narušují přirozené změny, ale asi měli strach, že by se řeka za chvíli dostala z monitoru), byl postaven přepad. Za velké vody šla část vody přes břeh a pak se dostala do kanálu tvořeném ó-čky.

My jsme byli trochu napřed, a tak jsme chtěli počkat. Také jsme si chtěli udělat něco k jídlu. Zaujalo nás místo "pp". Když jsme jeli po řece, nepovedlo se nám zastavit. Proto jsme se rozhodli vrátit se kanálem. A ostatním říct, ať zastaví.

Tak jsme se vrátili. Nejdříve jsme chvilku čekali. Pak jsme čekali větší chvíli. Nakonec jsme čekali hodně dlouho.

Dopadlo to tak, že ostatní tábořili ve Veseli nad Lužnicí, my asi deset kilometrů před ním. Toto se dalo následující den celkem lehce dohnat, proto jsme vyrazili dříve. Bohužel jsme potkali nějaké Moraváky. A možná byste tomu nevěřili, ale pít slivovici za horkého poledne má určité důsledky. Nemyslím nějaké negativní (spíše naopak, Veselí nám pak připadalo jako hodně zajímavé místo). Ostatní nám však zase ujeli.

Přesto jsme je dohnali někde za Soběslaví. Poslední den jsme tábořili před Planou. A představte si, že poslední den jsme jeli všichni společně.

Tudy se nejezdí

Jeden rok (2000?) bylo hodně deštivé počasí. První den jsme vyrazili až někdy v pozdní odpoledne, protože stále lilo. Druhý den to nebylo o moc lepší, než jsme dojeli na místo zvané "Rozvodí", tak jsme asi třikrát zmokli.

Víte, proč se Rozvodí říká Rozvodí? Lužnice se tam dělí na Starou a Novou řeku. Stará řeka je původní Lužnice. Nová řeka je kanál, který má chránit rybník Rožmberk (postavený na původní Lužnici), aby velká voda nezničila jeho hráze. (Poslední velká voda ale prorazila hráz Nové řeky a všechna voda šla do Rožmberka. Ten přesto přežil - nejspíše kvůli tomu, že máme lepší techniku než před pár set roky.)

Takže máte na výběr dvě možnosti. Jen pro ilustraci - všichni rozumní lidé volí Novou řeku, já vždy hlasuji pro Starou. Ve Staré řece je totiž hodně zábavy. Každých pár metrů je tam spadlý strom, který se buď musí podjet (skloníte hlavu a přejete si, aby vám kmen neutrhl záda), nebo přejet (případně vylézt z lodi a přetáhnout jí přes kmen). Tedy jsou tam výjimky, které nejdou ani podjet ani přejet, ale těch je málo. Na konci se charakter mění, je tam málo velkých stromů, zato spousta vrb. Jede se tudíž tunelem několik kilometrů dlouhým vysekaným v tomto rostlinstvu. Poloměr tunelu může být tak jeden metr.

Jsme tedy na Rozvodí a prší. Hlasujeme - 4:2 pro Starou řeku. Hned jak to jde, vyrážím, aby se někdo nerozmyslel. A udělal jsem dobře. Za první zatáčkou, kde bylo vidět, jaká Stará řeka skutečně je, se jedna posádka chtěla vrátit. My už jsme naštěstí byli daleko vpředu.

Nakonec jsme zvládli teren i počasí, dojeli jsme do jedné vesnice a šli tam do hospody. Někoho jsme se zeptali, jestli zde jel někdo další. Dotázaný nám asi špatně rozuměl. Myslel si, že chceme vědět, zda je dobrý nápad jet Starou řeku. Jeho odpověď totiž byla - tudy necestujte, tudy se nejezdí.

Pozor na sluníčko

Jednou (2001?) bylo celou vodu pod mrakem. Až poslední den se počasí změnilo. To nás čekal celkem dlouhý úsek (z Roudné do Tábora), který byl zároveň nejméně příjemný (hezky je nahoře a pak pod Táborem, ale mezi Veselím a Táborem moc ne).

Tak jsem tedy dostal nějaký úžeh nebo úpal (tyto pojmy si pletu). Během dne jsem asi čtyřikrát loď nezvládl a skončil ve vodě (něco i vzdáleně podobného se mi nikdy předtím ani potom nepovedlo). Ale kvůli tomu toto nepíšu. Zatím to není ani zajímavé, ani zde není žádná myšlenka.

Důvodem zařazení tohoto zážitku je, že si na něj vzpomenu vždy, když jsem u Eleonory (což se stává mnohem častěji než že jsem například ve Veselí - a musí zde být přece něco přímo z Tábora). My jsme totiž jeli na Harachovku, ale zastavili jsme u mostu a odnesli jsme věci ke mně (už jsme byli jen dva).

Ten zajímavý problém však byl, že jsem vůbec nemohl dojít domů. Kopec se mi zdál strašně velký. A nohy se mi sotva hýbaly. Možná se toto jiným lidem stává, ale mě nohy nikdy nebolí. (Myslím dolní část, ne tu horní - předpokládám správně, že se tomu říká lýtko?).

A později jsme šli z Harachovky ke mně domů. Opět jsem si strašně přál, abych už tam byl. Myslím to tedy vážně - pozor na sluníčko.

Tak to je vše. Tento díl vážně není zajímavý. Ale loď jsem opravdu vynechat nemohl.