Jak jezdit na kole

Druhý díl cestovatelského cyklu jsem sice sepsal v roce 2004, ale popsané projížďky se odehrály už o rok dříve - v roce 2003. To jsem na kole ještě moc nejezdil, příslušné události pro mě byly tedy celkem nezvyklé. Od té doby už se mi toho stalo tolik, že bych se upsal. A když nyní dojedu do Milevska, do Mladé Vožice nebo do Soběslavi, říkám si, že jsem už skoro doma (tenkrát jsem to viděl jinak).

Cesta první

Projíždím se někde po okolí Milevska. Je ještě zima, místy je sníh. Já však takové věci, jako je roční a denní doba, moc nesleduji. Stmívá se, jsem v nějakém neznámém lese. A najednou mi praskne duše. Nemám žádnou možnost, jak závadu odstranit. Vedu kolo dál po cestě a doufám, že se časem dostanu z lesa. Po půl hodině, když už je skoro tma, se mi to povede. Dojdu k silnici a tam musím řešit další problém - na jakou stranu se dát? Naštěstí je poblíž sympatická cedule - s nápisem "okres Tábor" (a ještě druhá, na které je "okres Písek"). Chvíli přemýšlím a pak se vydávám na Tábor. V následné vesnici je vsak křižovatka bez nápovědy. Podívám se na obzor, kde je vidět odraz zapadlého slunce, a rozhoduji se pro jeden směr. Bohužel špatně - za chvíli cesta skončí (přesněji - přemění se na lesní cestu). Na druhy pokus už jsem úspěšnější, za chvíli jsem v Opařanech. Pak následuje cesta do Malšic a do Tábora a před půlnocí jsem doma. Velice příjemný výlet!

Připadá mi, že předchozí odstavec nemá žádnou pointu. Tak zkusím alespoň poučení: Když někam jedete na kole, vezměte si sebou lepení. Nebo alespoň mapu. Nebo třeba telefon. A když vůbec nic nemáte, alespoň nejezděte do temného lesa.

Cesta druhá

Je stále ještě konec zimy nebo začátek jara. Stmívá se tedy brzy. Proto jedu jen kousek směrem na Týn nad Vltavou. Pak si řeknu, ze dál na jihozápad pokračovat nebudu, a raději zabočím do lesa (tentokrát je to rozumné, je totiž ještě brzo). Po nějaké době z něj vyjedu a dostanu se na silnici. Provedu konzultaci se svým dezorientačním smyslem a se sluncem a rozhoduji se pro směr Tábor. Jedu nějaký čas zvoleným směrem a najednou před sebou vidím Temelínské věže. Podívám se ještě jednou na jedinou hvězdu naší soustavy, obracím kolo a jedu domu.

A poučení? Temelín možná ošklivě vypadá, ale občas díky němu nezmrznete.

Cesta třetí

Do třetice je už den delší. Mohu jet tedy mnohem dále. Nejdříve do Jistebnice, pak do Selčan a poté do Příbrami. Stále však nevozím mapu (celou dobu vlastně lžu, vozím hned dvě mapy - Táborsko sever a Táborsko jih - ani jedna vsak nezasahuje do okresu Písek). Takže jsem v Příbrami, podívám se na náměstí a pokračuji na jih. Cesta se vsak stáčí směrem na západ. To se mi moc nelíbí, jenže na východě je silnice, která se mi zda příliš velká. Dojedu do vesnice s mapou. Tam se podívám na svou současnou polohu a na Tábor a trochu se zhrozím. Okamžitě zabočím na východ. Po několika kilometrech rozbité cesty dorazím na hlavni silnici Praha - Příbram - Písek. Zdržím se na ní jen chvilku a pokračuji dál k Vltavě. Mám sice trochu strach, zda dojedu k mostu nebo jen osadě u přehrady, ale za chvíli začnu myslet na jiné věci - jedu totiž po kostkách. Zkoušeli jste někdy jet na nich nějaký delší úsek? Ale ten strach mě vlastně úplně nepřešel - nyní se obávám, že se budu vracet po kostkách a do kopce. Naštěstí po delší době narazím na hráz přehrady, přejedu ji a říkám si - teď vyjedu nahoru a už to bude dobré!

Bohužel nemám pravdu. Fouká totiž velice nepříjemný protivítr. Jen málokdy je tak silný. Pamatuji si dobře, ze do Kovářova je rovina a pak to až do Milevska jede samo? Bohužel ne za každé situace. Pokud si dobře vzpomínám, stal se Kovářov před pár týdny vesnicí roku. Pro mne je to však vesnice, kde fouká takový vítr, že se musíte velice namáhat, abyste jeli dolů. A také tam zapadá slunce.

Do Milevska naštěstí dojíždím v celkem rozumném čase - trošičku ještě vidět bylo. Říkám si - teď ještě do Sepekova, pak už je to jednoduché. Zahne se napravo, vítr tedy přestane, navíc pojedu po silnici, kde už auta moc nejezdí (známý směr: Sepekov - Opařany - Malšice - Tábor). Tak tedy přejedu koleje a opravdu pociťuji obrovskou úlevu - žádný vítr! Po sto metrech vsak zničím plášť. To je mi platné, ze jsem vybaven a mohu zalepit duši. Naštěstí ještě neodjel poslední vlak, domů se tedy dostanu ještě ten samý den.

Poučení: Pokud musíte zničit kolo, udělejte to poblíž nádraží.

Závěr

Teď ale nevím, jestli si o mne nezačnete myslet něco špatného. Tak uvedu, jak jsem pokročil. Dnes už sebou vozím tři mapy (Jižní Čechy, Vysočina a Střední Čechy), lepení, pár klíčů, pumpičku a telefon. Poslední předmět dokonce umím využívat - když jsem měl naposledy závažnější závadu, poslat jsem zprávu na sms info, zjistil jsem, kdy jede nejbližší vlak a tuto informaci použil k dalšímu rozhodovaní. (Jel až za dlouho, a tak jsem šel domu pěšky). Tím chci říct, že doopravdy nejsem tak hrozný, jak by se mohlo zdát.

Nyní, o tři roky později, bych mohl doplnit desítky podobných zážitků, ale už by to asi bylo dost monotonní. Raději přidám ještě technické vylepšení - nejenže mám lepení, pumpičku a telefon, ale i světlo - a to se hodí, asi tak v polovině případů se vracím po setmění. Zdá se mi, že to na auta zapůsobilo - troubí na mě méně než dříve.

Hlavní je mít takové kolo, se kterým se dá zažít mnoho překvapení.

S tímto jsem už určitě byl o některé zážitky připraven.